Vztahy a rozvoj vlastního potenciálu

Tento víkend jsem měl seminář na dary a talenty. Je to krásná práce pomáhat lidem rozkvést a vždycky si něco odnesu i já. Tentokrát jsme narazili na téma vztahů v souvislosti s vlastním rozvojem a z toho zamyšlení vzniká tento článek. Moje žena k tomu dodala, že hezký manželský slib v kontextu našeho rozvoje by mohl znít: "budu s tebou do té doby, dokud se budeme společně rozvíjet a přinášet si vzájemné obohacení."

Určitě znáte páry, které žijí stejnoměrným rytmem den za dnem, rok za rokem. Mají zažité stereotypy, stejné rituály a léta stejné zvyky. Ráno povinnosti, odpoledne návrat domů nebo mezistanice třeba v hospodě, večer u televize spolu. Mezi tím občas návštěva divadla a jednou do roka dovolenou. Může jim být třicet, ale také sedmdesát. Žijí v bezpečném stereotypu opření jeden o druhého ve společné domluvě "hlavně nic neměnit". Změny nejsou vítány, bezpečí neměnného na první místě. Pro někoho obraz ideálního páru, ale když se podíváte blíž je tam stagnace, stojí na místě, možnosti jsou dány a velmi omezené. S čím začali, s tím také skončí byť by spolu byli sto let.

Druhý typ vztahů z pohledu potenciálu jedince je o jiné závislosti - o hře Vůdce a Oběť. To poslední co Vůdce potřebuje, aby Oběť našla svůj potenciál a rozvíjela ho. Našla by tím svou sílu a mohla by přestat být ovlivnitelná a ovladatelná. Vůdce tyto pokusy někdy otevřenými někdy manipulativními prostředky potlačuje. Oběti namluví, že změna není třeba, že tak jak to je, je to přece báječné, že taková jaká je jí miluje, že to, co chce by ve vlastním zájmu dělat neměla a měla by dělat něco jiného až po jestli to uděláš odcházím, něco si udělámnebo tě zmlátím. Uvnitř je strach ze ztráty kontroly nad druhým a ze své dominance. Ta dominance může na povrchu vypadat téměř otcovsky, ale je za ní strach. I za otevřenou agresí je strach. V každém případě drží oběť v zajetých kolejích bez rozvoje vlastního potenciálu a její energie slouží pouze pro potřeby Vůdce.

Pak jsou páry, které žijí velmi svébytně, oba se rozvíjejí, rostou a dívají se na partnera spíše jako na zdroj inspirace. Vždy když jeden vnese do vztahu nebo svého života něco nového, ten druhý to uvítá, protože jej to také posune. A není to jen o tvorbě. Je to i o nových zvycích, novém pohledu na vztah a vše co s ním souvisí, vlastní schopnosti rozšiřovat své možnosti. Tak spolu dva lidi rostou. Jakmile začne být jeden rigidní, ten druhý to vycítí a buď se nevědomky odtahuje nebo naopak s o to větší vervou se snaží druhého rozpohybovat. Tak spolu mohou růst, vždy když jeden udělá krok, ten druhý má šanci se stejný krok naučit a dojít svého partnera.

Takže až budete vyčítat že to nebo ono podívejte se kde jste - v prvním příkladu a bojíte se o své pohodlí? Ve druhém a bojíte se vy nebo váš partner o kontrolu nad druhým? Nebo ve třetím a pak je to jen další příležitost se učit? Občas opravdu míjíme příležitost se v páru rozvíjet a rozejdeme se mnohem dřív než se dozvíme co nás ten druhý "chtěl" naučit. Nebo potlačujeme svoje dary na úkor závislosti na druhém nebo na neměnném stereotypu.

Takže tak ..... držím palce.