Vše začíná u matčina prsu

Viděl jsem jednu maminku kojit. Díky tomu obrazu jsem si vzpomněl jaký je to obřad. Jsme komplexní bytosti. Tělo, duch a ten podivný zbytek, který se nazývá různě - duše, psychika, prostě ta zkušenost v tomto těle, v tomto životě, v tomto čase. To vše jsou naše části, to vše se s námi rodí. Když matka kojí, dítě sytí každou z těch částí - tělo, ducha, i ten podivný zbytek, říkejme třeba duše, nevyjímaje. 

Duch v dítěti roste kojením protože dítě se přes matku a její pozornost spojí s kontinuem. S něčím, co promlouvá k lidem už miliony let, do čeho lidé zapisují již miliony let a co je dětská psychika přichystána zažívat. Je to část kontinua, která dítěti říká "teď je čas na ..." nebo "jsi součástí ..." nebo "vše je na svém místě ...". V pozdější době toto spojení umožňuje naší bytosti zůstat ve spojení s celkem, do kterého patříme, s tím co nás převyšuje, například s přírodou, které jsme součástí. V ten okamžik k dítěti promlouvá něco, k čemu my, lidé dospělého světa, ztrácíme později přístup. Zdá se, že tradiční kultury ne, zůstávají spjatí s přírodou a vesmírnými cykly. Pokud je matka přítomná při sycení dítěte svým mlékem, pak s tím mlékem dítě dostává šťávu univerza, vesmíru, nevědomí i vědomí lidstva. Naše duše je připravena se učit od prvního okamžiku. Nechá-li matka dítěti jen své tělo a sama je nepřítomná, pak na jisté úrovni dítě nedostává výživu, která by měla zůstat součástí i jeho dospělého života.  Místo dítěte v koloběhu vesmíru je nejisté.

Tělo má své pocity. Pocit sytosti nebo prázdnoty. Pocity kontaktu nebo samoty, pocity "jsem součástí" nebo "jsem v prázdnotě". "Na Zemi je dostatek i pro mě" nebo naopak. "Musím bojovat o plné bříško" nebo naopak. A to vše si spojujeme s tou bytostí, ze které pocházíme. To ona je Země, to ona je Zdroj všeho. Pocit dostatku nebo nedostatku nás pak provází i dospělým životem. Projekce přístupu ke zdrojům projektovaná na vše velké - vládu, firmu, šéfa - i ta má své kořeny zde.

A ta poslední, podivná část, které říkáme někdy duše? Ta pije matčinu lásku nebo její nepřítomnost. Pije její strach nebo její radost. Pije její stres nebo pije bezpečí tohoto světa. Z pocitů svého těla vnímá dostatek nebo opak. Z oblasti ducha vnímá spojení nebo izolaci. To vše se sčítá, proplétá, násobí s tím předešlým a ukládá. Duše je pak plná nedostatků nebo se cítí, že svět jí dává vše potřebné. Náruč matky má tu moc. Alespoň v jednom období našeho života. Dětství je podivná doba, kdy se tvoří náš dospělý život. Když jsem prošel primární terapií, čtyřletým výcvikem čaker a moje meditace se prohloubila, pak jsem pochopil jak je matčina náruč mocná. Je v ní, alespoň v určité části našeho růstu, obsažen celý náš život a tato zkušenost se otiskne do naší dospělosti.

Ať je náruč našich matek plná moudrosti (ducha) a lásky (duše) a ať dá našemu tělu potřebnou výživu. A vězme, že Matka má mnoho podob a forem. Ta fyzická je jen jednou z nich. I když asi tou, kde to všechno začíná.

S láskou, Martin