Svoboda v konstelacích
Ptala se mě jedna účastnice konstelací, proč nechávám lidem tolik prostoru. Prý chodila na konstelace, kde konstelatér lidem víc určoval, řídil konstelaci a rozhodoval za účastníky mnohem více - co mají říci a udělat. Sám jsem takové konstelace viděl a zažil, ale odešel jsem pryč. Svoboda je totiž moc důležitá, v konstelacích i v životě.
Pokud jde o konstelace, jsou kromě jiného o dvou důležitých věcech - pocitech a pohybech, které je následují. Potom se dá dojít ke kořenům - věcí, témat, našim vlastním kořenům. A k pocitům a pohybům musíte nechat lidi dojít, musíte je nechat cítit a dát jim svobodu, aby mohli následovat něco, co kdysi nemohli nebo neviděli. To je léčivá síla konstelací, spolu s láskou a vědomím.
Lidé, kteří vedou konstelace a určují co se má stát, omračují účastníky vlastními vhledy a "vědí lépe", zpravidla nezvládají svoje vlastní témata. A nejlepší způsob, jak se jim vyhnout je určovat a řídit, pak nemusíte přijímat, nejste zranitelní. Přijímat co?
- Vlastní zranitelnost, která přichází, když se pocitům vystavíte a otevřete. A to je stejné jak pro účastníka, tak pro konstelatéra. Nevíte co přijde, nemáte to pod kontrolou, může přijít cokoli a vy to nemůžete ovlivnit. Takže určujete a rozhodujete dřív, než "něco" bude určovat vám. Určitě to znáte i z normálního života.
- Neschopnosti přijmout určité téma a nechat ho prostě jen projít sebou, systémem, konstelačním polem. Konstelatér, který nemá nějaké téma zpracované se mu automaticky snaží vyhnout, konstelaci "odřídí", protože se ho určité téma natolik dotýká, že není schopen nechat věci plynout. Sám na sobě vím, že dokud jsem neprošel primární terapií, tak téma "týraných dětí" v konstelacích, bylo pro mě velmi složité přijmout a nechat plynout. Jitřily se mi vlastní emoce a zůstat v klidu bylo těžké - pak máte tendence rozhodovat a směrovat věci. Ale děláte to z místa vlastního zranění a strachu, a to není dobré.
- Vlastní nedokonalost a strach ze selhání. Souvisí to se zranitelností. Postavit se do role "já konstelatér", je pak bezpečné. Je to obraná pozice, i když to vypadá naopak. Naše "narcistická" část, a věřte, máme ji všichni, se tím postaví na zdánlivě "bezpečné místo". Schová se za masku dokonalosti a řídí, rozhoduje a omračuje vlastními vhledy. Kdo by odolal ... 😊
- A naposled si nechám oblíbené téma mých konstelačních začátků - vláčel mě pocit zodpovědnosti. Za klienta, za výsledek, za životy všech účastníků. Vyvíjel jsem na sebe takový tlak, že po konstelačním dni jsem byl úplně vyčerpaný. Až můj učitel mi na supervizích zvědomil tento můj postoj a já se naučil nechat zodpovědnost na mých klientech. Od té boby vím, že nemohu určit CO se stane, mohu se jen podílet na tom, JAK se to stane. Zbytek musím nechat životu samotnému a připravenosti klienta.
Virginia Satir (terapeutka a spisovatelka): Svobodu vidět, co člověk opravdu vidí a ne to co by měl vidět. Svobodu slyšet, co člověk opravdu slyší a ne to co by měl slyšet. Svobodu cítit, co člověk opravdu cítí a ne co by měl cítit.
Možná potřebujete, aby za vás někdo rozhodoval - co cítíte, co máte dělat a kam jít. U mě to nenajdete. Ale rozumím tomu, že svoboda hodně lidí děsí, nejsme na ni moc zvyklí a hledáme kolem sebe autority, které nás zachrání, které rozhodnou správně, protože my to neumíme. Autority, které vědí víc než my. Ale moje zkušenost je jiná - zachránit se musíme sami, terapeut nebo kouč je jen prostředek. Může nám hodit záchranný kruh, ale pak už je to na nás. Moji učitelé jsou pro mě spíš maják, ke kterému se na rozbouřeném moři mohu vztahovat, odpočinout si a načerpat moudrost nebo sílu. Ale víc po nich nechci a jsem jim vděčen, za každou špetku svobody, kterou mi dali a dopřáli prožít. Mohl jsem tak najít svoji vlastní sílu, která měla kořeny v mé zranitelnosti.
S láskou, Martin