Sebepoškozování v konstelacích

Rád bych se podělil o jedno pozorování. Tedy ne jedno, ale několik pozorování téhož fenoménu - sebepoškozování a jeho obrazu v rodinných konstelacích.

Rodinné konstelace stavím 13 let. Těžko bych spočítal kolik jsem jich za tu dobu vedl. Jsou některá témata, která se mi v průběhu těch let opakovala a obrazy jejich kořenů jsou buď stejné nebo velmi podobné. Jedním z témat je sebepoškozování.

U řady těžkých témat se dostanete k bolesti nebo traumatickému zážitku, který je sám o sobě velmi dramatický. U sebepoškozování se setkávám často s obrazem dítěte sedícího uprostřed prázdnoty. Prázdnota je mu zrcadlena, vytváří v něm napětí nebo úzkost a zástupci o nich v konstelacích mluví. Je pro ně až děsivá. Únik z prázdnoty, z toho nic, které je naplňuje a je děsivé, pak nacházejí v nějakém hraničním prožitku, který jim zprostředkuje zážitek sebe sama nebo světa kolem. Pro okolí, často rodiče, nepochopitelné, pro toho, kdo se sebepoškozuje to vypadá jako zoufalá snaha spojení se sebou samým nebo okolím.

Prázdnota se mi ukázala za ty roky v mnoha podobách a měla řadů důvodů.

• Trauma jednoho nebo obou rodičů a neschopnost se spojit s dítětem
• Citová otupělost, neschopnost vnímat dítě nebo mu dát adekvátní reakci
• Dítě je příliš brzy vystaveno situacím, které nezvládá a jeho reakce na to nemá adekvátní odezvu u dospělých. Dítě se uzavře, protože "venku pro mě nikdo není".

Hloubku a dopady tohoto obrazu jsem musel postupně pochopit. Protože to spíš vypadá jakoby obraz a lidé v něm zamrznuli, nemáte tam jasnou dynamiku, které si ihned všimnete. Teprve postupně vám to dochází, když se díváte a posloucháte a pozorujete zástupce dítěte.

To, co často pomůže je se propojit dítěvs někým, kdo byl schopen dítěti zrcadlit spojení a tím prožitek sebe sama. S kým je ditě schopno vnímat adekátní lidskou reakci na sebe, kým je dítě cítěno nebo prostě milováno. Léčení přichází skrze něco velmi jemného. To jemné je tolik v kontrastu s formou, kterou mívá sebepoškozování. Léčení je vlastně učení se znnovu cítit sebe sama sktze zrcadlení.

To mě vede zpět do našeho dětství. První prožitky, které máme jsou zprostředkované skrze matku. Později, když jsme schopní rozlišovat a začínáme se plnit svými zážitky, stále potřebujeme zrcadlení. Skrze to sajeme svět a vnímáme vlastní reakce na něj. Tím se otevíráme svým vlastním prožitkům a kvalitám. A když je prázdnota, tak něco v nás usne a sebepoškozování mi připadá jako snaha to probudit.