Nic víc než zrcadlo

Je to smutné, vezme nám to všechny iluze, ale je to tak. Ve vztahu jsme si jen zrcadly, nic víc. Odraz na hladině naší mysli, jako všechno ostatní. To, co nazýváme láska vlastně není, i když bychom přísahali, že to cítíme. Jen si navzájem zaplňujeme něco, co jinak vnímáme jako nedostatek. Když od partnera odcházíme, mohlo by nám to dojít, ale nedochází. Naopak jej zase obviníme ze všeho našeho neštěstí, jako jsme jej kdysi spojovali s právě pociťovaným štěstím zamilovanosti. 

Byli za mnou dva mladí lidé. Oba velmi orientovaní na práci a kariéru. Milovali se tak, jak jen se dva mladí lidé mohou milovat - slepě, naplno, krásně. Pak se něco stalo. On něco chce a ona to nesplňuje. Ona něco chce a on to nesplňuje. On se kdysi zamiloval do odrazu na hladině a nevěděl, že je to jen odraz. Ona to  měla stejně tak. My všichni to tak máme. Teď se pomalu vynořuje celý obraz, mnohem hlubší, plastičtější úplnější. Ona je nejen krásná, ale i velmi ctižádostivá a svébytná. On je nejen šaramantní a pozorný, ale i závislý a křehký. Co s tím? Stěžovat si na odraz na hladině, který nás tak zmátl? Stěžovat si, že jsme nemohli vidět celý obraz, protože ten se na hladinu naší zamilované mysli nevešel celý? Chtít po tom druhém, aby byl jako ten obraz? Neúplný, ale bezpečný a přijatelný pro naše zranění?

Negativní emoce spojené s partnerem a všechny myšlenky s tím související, jsou jen naše vlastní projekce. Nosili jsme je uvnitř dlouho, on to jen spustil svým chováním. To je vše. Vidíme démona nesvobody, ale ten je uvnitř nás. Venku je jen zraněný kluk. Vidíme démona nedůvěry, ale ten je uvnitř, venku je jen dívka, která se naučila žít kariérou. Démon nedůvěry a nesvobody je část naší mysli, která byla ukryta v podvědomí a náš partner ji vzbudil do života. Jsme si jen zrcadly, nic víc. Záleží na nás, jestli to přijmeme nebo odsoudíme zrcadlo, do kterého se díváme. 

S láskou, Martin